Fotokniha - USA 2017

Všechno zlé je pro něco dobré. Po třech letech jsem se konečně odhodlal k tomu vytvořit vzpomínkovou fotoknihu z Ameriky, kterou jsem navštívil v dubnu 2017. To byl svět ještě v pořádku. Na přelomu let 2020/2021 pracuji v obchodě, který je kvůli Covidu zavřený. Od školních let jsem neměl víc volna jako v roce 2020 (a bůhví, kdy se v roce 2021 uvolní přísná opatření), a tak jsem se rázem dostával k věcem, na které jsem si jindy nenašel čas. Ať už to byl různý úklid, volnočasové aktivity, a další věci. Třeba právě konečně tvorba velké dvousetstránkové fotoknihy. Využil jsem služeb společnosti Fotolab, a v programu pro tvorbu fotoknihy pak strávil dobrých 10 hodin čistého času, abych si pohrál s fotkami, ale i textem, který doprovází celé vyprávění a časem bude dále připomínat všechny ty krásné americké chvíle. 

Pár měsíců po návratu z Ameriky jsem díky zápiskům v sešitu sepsal ve Wordu během půl roku obsáhlý článek. Považuji to za neoficiální knížku, která je volně dostupná (odkaz). Je však potřeba dodat, že jak fotokniha, tak tento blog jsou mnohem propracovanější, i protože obojí jsem tvořil s časovým odstupem a ostatně s blogem si můžu hrát pořád. Cílem prvotní knihy bylo nashromáždit co nejvíce vzpomínek.  

Za všechen text vděčím tomuto notýsku, do kterého jsem pečlivě zaznamenával zážitky z celého amerického výletu. Má čestné místo v knihovně poblíž fotoknihy.

Málokdy jsem pyšný na leckterou svou práci, ale když jsem konečně z rukou kurýra PPL knížku celý nedočkavý převzal, nemohl jsem se dočkat chvíle, až knížku otevřu, Prolistoval jsem ji a utřel upřímnou slzičku v oku. Hlavně protože mi naskočila spousta vzpomínek, ale i proto, jak jsem si dokázal pohrát s jednotlivými stránkami, fotkami, textem. Nechci aby to znělo jako sebechvála, ale upřímně mám radost z toho, že se mi povedlo stvořit dílo, které když kdykoli příště prolistuju, nikdy mě neomrzí. Přidávám pár ukázek, které mohou sloužit jako inspirace pro ostatní tvůrce fotoknih.

Náhled knížky na stránkách Fotolabu v rámci soutěže (odkaz)

Jak jsem se dostal k blogu o Americe

V průběhu psaní knihy o návštěvě Ameriky mě napadlo, že by text mohl být dostupný i veřejně na internetu a ne jen přes kliknutí na odkaz pro stažení. Blogování je stále se rozvíjející a oblíbená služba pro spoustu uživatelů, která je navíc povětšinou zdarma. Internet je dnes naplněný spoustou informací a zajímavých článků, a také mi pomohl ke studiu USA před odletem, přečetl jsem si i zkušeností lidí právě na jejich blogu. Mimo svých řekněme osobních stránek, na kterých pracuji od pozdního dětství, jsem založil blog o návštěvě USA, kde jsem se veřejně hodlal podělit o své zážitky a vlastně přepsat již zmíněnou knihu. Dlouhé práce zabraly přes tři roky, a pak přišla rána. Když jsem se dozvěděl, že služba blog.cz v polovině srpna po dlouhých letech skončí, docela mě to znervóznělo div nerozbrečelo, jelikož jsem si uvědomil, kolik článků tam všude mám uchovaných. A co teď? Naštěstí jsem objevil návod, jak všechny texty či obrázky zachovat, nebo dokonce přenést jinam, na úplně jinou a podobnou službu. Nejprve jsem zkusil wordpress, ale tak dlouho jsem se s ním učil, až mě napadlo zkusit starý dobrý Google a jeho Blogger. Rozhraní se zdálo na první pohled jednoduché a přišlo mi, že se mi zde bude pracovat lépe než s wordpressem. Celý americký a stále rozpracovaný blog jsem jedním staženým souborem přenesl. Následně si všechno vyžádalo spoustu úprav s textem či formátováním, a hlavně, rozhraním stránek, aby bylo vše pro čtenáře přehledné. Jako vzpomínku sem dám screen ze starého už nedokončeného blogu, odkaz na něj bude fungovat už jen několik dní. http://amerika-trip.blog.cz/.  Dlouhé hodiny prací přinesly ovoce v současné podobě na adrese, na které se právě nacházíte. V horní části je stručně popsaná orientace na blogu. Přeji příjemné počtení a budu rád za případné komentáře.

New York

← PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK - SAN FRANCISCO

PŘÍLET DO NEW YORKU, PRVNÍ DEN

úterý, 25. duben 2017

Nad Iowou začíná venku svítat. A to jsou dvě hodiny ráno, ale je to dáno tím, že mobil nechytá signál a ukazuje stále čas v San Franciscu. Je poměrně jasno a lze vidět světla měst. Hezky je například vidět Milwaukee blízko Chicaga ve státě Illinois. Přeletáme jezero Michigan, město Detroit je schované za mraky. Již za plného světla přelétáme nad Ohiem a Pensylvánií, a do New Yorku zbývá hodinka. Nespal jsem ani minutu, ale zítra to bude ok, dnešní únavu (snad) přebijí krásy města New York. Půl hodiny před přistáním začínáme klesat z letové hladiny, pak chvilku kroužíme nad letištěm kvůli husté dopravě.

New York nás vítá proměnlivým počasím o teplotě 12 °C a mlze. Těšil jsem se, že už z letadla uvidím ty úžasné mrakodrapy, ale ta již zmíněná mlha to nedovolila. No, nevadí, protože zanedlouho si to všechno užiju ze země. V 8 ráno místního času dosedáme na přistávací ranvej letiště Johna Fitzgeralda Kennedyho a začínáme se těšit na několik dní, které v tomto městě měst strávíme. Vystupujeme z letadla, v pohodě procházíme kontrolou, a odcházíme vyzvednout kufry. Tak dlouho jako ve Vegas nečekáme, kufry jedou hned, a na to přecházíme k nadzemnímu vlaku AirTrain, který nás odveze až na stanici Howard Beach, odkud pak pojedeme metrem na cílovou stanici nejblíže hotelu. Stoupám si úplně dopředu toho vlaku a mám pohled strojvedoucího. Venku celkem vydatně prší a počasí je takové pochmurné, moc nálady nepřidá. Navíc se začíná dostavovat menší jetlag. Dnešních několik hodin se navzdory městským krásám, na které jsem se tak těšil, rázem stává bojem o přežití. Ale přece jen jsme taky trochu unavení z letadla. Zítra už to bude v pohodě. Vlak nás veze kolem letiště mezi jednotlivými terminály až právě na stanici Howard Beach, která je zároveň konečnou. Tam přecházíme na metro, ale ještě předtím si musíme přes automaty dobít karty Metrocard, které máme vypůjčené z domova. Každý z nás si na kartu dává přes automaty potřebný dolarový zůstatek, aby nám to stačilo na cestu k zastávce, ze které pak půjdeme na hotel.

Cesta metrem trvá nekonečnou hodinu, hlavy nám padají únavou, a to jsem si myslel, jak budu po tom přeletu ze San Francisca happy. Ani náhodou, začínám z toho bejt pěkně otrávenej, a tak zničenej jako teď jsem snad ještě nikdy během cestování nebyl. Hold si tělo řekne, kdy má dost. Po té dlouhé jízdě vystupujeme na stanici 50 Street. Vynášíme kufry po schodech nahoru ze stanice, jelikož eskalátory tu nevedou, a pohled na počasí v ulicích Manhattanu nám moc nepřidává, protože leje jako z konve. No co no, nedá se nic dělat. Značně unavení taháme zavazadla přes několik bloků k hotelu Comfort Inn Midtown West, který stojí v dolní části Manhattanu na ulici 48 Street. To značení ulic se mi líbí, protože si vlastně stačí pamatovat čísla a ne jako u nás, že každá ulice má jinej název. Takže když se náhodou někdo tady v New Yorku ztratí, dobrý orientační smysl ho nezradí.

Promočení jako krysy docházíme na hotel, nahlašujeme se na recepci, dostáváme přístup na pokoj, a konečně odkládáme všechny ty věci. Padáme na postel vyčerpáním, všichni chvilku odpočíváme. Pak vyrážíme do města, i přes únavu, ale přece nebudeme sedět na hotelu, proto jsme sem neletěli. Pršet přestalo, a odcházíme směrem k nedaleké řece Hudson, kde kotví a dnes jako muzeum slouží letadlová loď Intrepid. Tu však nenavštěvujeme, pouze na ní koukáme ze břehu a mimo jiné na horní palubě vidíme "neviditelné" letadlo Stealth. Někam do těchto míst na řece před pár lety přistál Airbus s kapitánem Sullenbergerem, o čemž jsem psal již během letu ze San Francisca.

Vcházíme mezi vysoké budovy, ne však ještě ty nejvyšší, kterými se New York pyšní, a přicházíme k jednomu z nejznámějších a také nejnavštěvovanějších míst ve městě, Times Square. Ty jo ale než mi došlo, kde vlastně jsem. Udivený pohledem na všechny ty budovy a reklamy jsem si hned neuvědomil, že stojím tam, kde stojím. Je tu pořádné rušno, spousta turistů, ale třeba také typických žlutých taxíků, které jeden za druhým poskakují v kolonách v ulicích. Každej druhej řidič tu troubí, a občas ani nechápete proč. Je normální troubit na autobus, že se pomalu rozjíždí, nebo na auto, že stojí na červený? Tady asi jo.

Rozhodně se tady vyplatí cestovat metrem než autem. A právě na metro sedáme a jedeme na stanici South Ferry, odkud jezdí lodě na ostrov Staten Island a je možnost dohlédnout na Sochu Svobody. Jízda lodí je zdarma, i proto je možná tak zaplněná. Plujeme a i když je ošklivo, poměrně dobře je vidět jižní část Manhattanu, ale třeba také Brooklynský nebo další mosty. Jo, tady někde běhala Godzilla. I přes to deštivé počasí se daly pořídit celkem slušné fotky Sochy Svobody, která od nás byla vzdálená jen kousek. Na Staten Islandu se příliš nezdržujeme, a tak jedeme hned zpátky.

Po návratu na Manhattan se odcházíme podívat na sídlo americké burzy v ulici Wall Street, kde všechno hlídá socha prvního prezidenta USA, George Washingtona. Déšť příliš neustává, ale předpověď na další dny vypadá dobře. Zabalení v kapucích a pláštěnkách procházíme dále uličkami New Yorku a dáváme si pauzu u velkého železného býka, který nese název Charging Bull, a je zde symbolem síly svobodného podnikání. Mnozí se s ním fotí tak, že ho chytají za koule. Kéž by měl ožít a píchnout všechny rohem do zadku.

Jako poslední zastávku dnešního dne vybíráme budovu One World Trade Center. Přicházíme k velkému nákupnímu centru kousek před budovou, Westfield World Trade Center. Svým vzhledem tu opravdu vyniká a hlavně na první pohled to jako shopping centrum fakt nevypadá. Chvíli se procházíme uvnitř, a když pak vycházíme ven, naskýtá se pohled na v mlze zahalenou modrou budovu světového obchodního centra, která je nejvyšším mrakodrapem v New Yorku. Díky mlze ani nebyla vidět špička, a vypadalo to, jako by vedla až někam do nebe. 541 metrů není málo. Světové obchodní centrum, hlavně pak památník 11.září, bude cílem i v některém z příštích dnů.

Sedáme na metro na zastávce World Trade Center a odjíždíme na stanici 50 Street, která je nejbližší od našeho hotelu. Po příchodu odpočíváme po tom náročném a dlouhém deštivém dni, a také po přeletu ze San Francisca. Po celý den jsem měl hodněkrát pocit, že se někde složím únavou, ale přece jsem si nemohl kazit první den, který trávím v New Yorku a dále si tak plním sen o návštěvě USA. Hlavně když jsme jeli metrem z letiště, to málem bylo po mně. Navíc změna časového pásma. Do dalšího dne se snad z toho všeho vyspíme, navíc má být snad lepší počasí než dneska.

ROCKEFELLER CENTER, CHRYSLER, EMPIRE STATE

středa, 26. duben 2017

Vstáváme po osmé hodině, a venku opět prší. Naštěstí to ale není tak hrozné, a když po snídani odcházíme z hotelu, neprší vůbec. Stejně jako v San Franciscu máme štěstí na výjezd hasičů, proto se zastavujeme, abychom uvolnili výjezd z garáží. Dnešním cílem je hlavně vyhlídka Top Of The Rock. Stejně jako včera procházíme přes Times Square a znovu zíráme na ty všudypřítomné svítící reklamy. Jelikož je ale mlha a nebylo by tak nic moc z vyhlídky vidět,dostáváme možnost přebukovat lístky na další den. Jako by nám to počasí teď nebylo přáno, jako bychom si ty krásné dny vybrali v Las Vegas, během road tripu a v San Franciscu. Další zastávka je Rockefellerovo centrum. Kdo by neznal film Sám Doma 2, kde se opět ztratí Kevin a právě na tomto místě ho pak maminka najde, jak hledí na vánoční stromeček. Akorát tam chyběla ta vánoční výzdoba, jinak by to bylo jako vystřižené z filmu. Mezi změtí vlajek, co tu visely, byla dokonce i ta naše, česká.

V katedrále Sv. Patrika se chvíli schováváme před deštěm, ale také obdivujeme její krásy. V poledne zde zpívá nějaká paní, tak chvilku ještě čekáme a posloucháme.

Po výlezu ven prší už jen malinko a já pořád koukám na jednu budovu o pár bloků dál a vrtá mi hlavou, co to je. Takhle z dálky, navíc v mlze, to nešlo moc rozeznat. Je to Empire State Building, své doby nejvyšší budova na světě, zahalená do mlhy, a jen občas lze dohlédnout až na špičku. Ale blíže k ní půjdeme až později. Odbočujeme doleva z ulice 5th Avenue a před námi se v dáli tyčí do výšky Chryslerův mrakodrap se svou zajímavou a nepřehlédnutelnou špičkou. Pokud se nepletu, tak mimo jiné právě tuhle věž sestřelili, když ve filmu honili Godzillu.

Jdeme blíže a vcházíme do útrob budovy Grand Central Terminal, což je obrovské vlakové nádraží a má celkem 44 nástupišť a 67 kolejí. Pobýváme sice jen v hlavní budově, ale i tak je to pastva pro oči. Děláme si tady srandu z jednoho týpka, co chodil pořád dokola a něco si vypravoval, ale vzhledem k tomu, na co jsme v USA dosud narazili, nás to příliš nepřekvapuje. V místní prodejně si osaháváme nové iPhony.

Vycházíme jiným vchodem a přesně před námi se do výšky 318 metrů tyčí Chrysler Building. Neskutečná stavba, a to jsem ještě pořádně zblízka neviděl Empire State či WTC. Máme možnost podívat se do vstupních prostor, kde si pomyslně na obrazu saháme na věž budovy. Naproti přes ulici je prosklená budova, a po chvilce si všímáme, že se v ní celý Chrysler odráží, což je úžasný efekt, kterého si jen těžko na první pohled všimnout.

Jako další cíl procházky po Manhattanu volíme Bryant Park, který zdobí nádherná zelená travička lemovaná vysokými budovami, a kde se nachází i malá fontánka. V tom hezkém prostředí si sedáme a chvilku odpočíváme.

No a potom přichází to, na co se opravdu těším, a to návštěva mrakodrapu Empire State Building, respektive alespoň si stoupnutí pod něj. Tam už to bude o vylomení krku. Nádherné, věž pomalu vystupuje z mlhy, přestává pršet, a budova je chvílemi vidět celá až po špičku. Stejně nepochopím, jak to mohli postavit, kde na to vzali tolik materiálu, navíc už ve 30-tých letech minulého století. Jak hluboké to musí mít základy? Prostě 443 metrů je 443 metrů, pokud počítáme i anténu, a 103 pater. Po sestřelení dvojčat v roce 2001 byla do roku 2013 nejvyšší budovou v NY, než jí překonala první nová budova světového obchodního centra, která se nám včera skrývala v mlze. Krk jsem si nevylámal, ale jak pořád koukám nahoru, občas o něco málo zakopnu.

Dále procházíme kolem Madison Square Parku a přicházíme k dalšímu parku, který nese název Union Square. Pozorujeme zde dvě veverky, jak poskakují na zídce u chodníku, a v pohodě si je zblízka fotíme i natáčíme. Chip a Dale v New Yorku.

Nastupujeme na metro a odjíždíme až na zastávku pod Brooklynským mostem, což bylo neplánované, protože někdy se stane, že metro nějakou zastávku jen projede. My potřebovali na zastávku Spring, a tak se vracíme. Asi by to chtělo více pochopit fungování zdejší dopravy, ale to bychom tu člověk musel být asi delší dobu.

Nad zastávkou Spring se nachází italská čtvrť Little Italy a hned vedle čtvrť čínská, Chinatown. V Little Italy se stavujeme v restauraci, pochutnáváme si na špagetách či na italském pivku Coroni. Pak odcházíme do Chinatownu, hlavně nakoupit suvenýry, protože tady je budou mít určitě levnější než někde v centru. Zdejší obchodník v jednom takovém tom klasickém obchůdku pro turisty, kde mají spousta pohledů a magnetek, je z nás nadšen, protože mu na vyzvání říkáme, že jsme z České republiky, kterou dle svých slov trošku zná. A proto nám dává možnost vzít si nějaké pohledy či magnetky zdarma. Ještě předtím se prohrabávám ve stojanech a něco mi tam popadá na zem. A ten milý pán se jen usměje a anglicky zvolá: "To je dobrý, je to vyrobený v Číně!".

Dále přecházíme přes Columbus Park, který nás přivádí k místu, kde byla zneškodněná filmová Godzilla, tedy ke krásnému a nepřehlédnutelnému Brooklynskému mostu.

Já si prostě neodpustím nějakou tu "kravinu", a vlastně si dávám vzpomenout na dětství, kdy jsem si občas hrál na Godzillu tím, že jsem se snažil běhat jako ona J. Když přicházíme pod most až k vodě, natáčíme video, kdy jako Godzilla probíhám pod mostem. Všechno to sleduje i pořádná oslizlá žába sedící pod zábradlím kousek od vody. Užíváme si ty krásné pohledy na okolí, na obrovské pilíře toho slavného mostu, a postupujeme podél vody tak, abychom ho viděli i trošku více ze strany. Na jednom mole si sedáme na chvilku na lavičku a pozorujeme i další most, Manhattan Bridge, který se nachází jen kousek vedle toho Brooklynského, ale i vzhledem k blížícímu se večeru se začíná ztrácet v mlze. Stmívalo se, a ještě dnes chceme stihnout noční zářící Times Square, proto odcházíme a míříme na metro do Wall Street.

Jedeme na stanici 42 Street Times Square, vycházíme ven… No svítí to tady možná víc jak v Las Vegas, krásné, nádherné, všude kolem reklamy, velkoplošné obrazovky, jako v jiném světě. Ulice se hemží davy spokojených turistů z různých koutů světa, do toho kolony aut v čele se žlutými taxíky. Máme možnost vyjít tamní červené schody, které nejsou ve dne přístupné, a vidíme tak Times Square z ještě lepší perspektivy. A jdeme se také podívat do místního Hard Rock Café. A pak již pěšky odcházíme na hotel. A aby se nám dobře spalo, v jednom malém obchůdku kupujeme pivka (červenou Ipu), na hotelu si trošku dáváme do zoba, a na závěr tohoto dne je zajímavostí připomenout, že v nohách máme něco přes 18 km.

CENTRAL PARK, TOP OF THE ROCK

čtvrtek, 27.duben 2017

Po pivech se spí dobře, ale o to horší pak bývá vstávání. Ale jelikož máme dneska nabitý  program,  z těch  postelí  prostě  musíme  vylízt  J.  A  pocit  toho,  že  jsem     v Americe, mě z tý postele žene o to víc. Prvním cílem po snídani je veliký nápis LOVE na ulici 55th Street. Je to zdejší oblíbená turistická atrakce, protože na focení zde stojí zástupy lidí.

Ale co si hlavně dneska chceme užít, je  největší městský park ve Spojených státech,  v mnoha ohledech proslavený, Central Park. Vcházíme do něho z ulice 6th Avenue. Oproti městským uličkám je zde klid, mezi stromy příjemný vzduch, po místních komunikacích občas projedou povozy s koníky. Kolem nás mezi vysokými stromy pobíhají krásné šedé a černé veverky, v dáli se nám začíná objevovat první známé místo v parku, a to fontána Bethesda Fountain. Park je obrovský, projít si ho celý, na to by byl potřeba celý den, jenže my tolik času nemáme a proto volíme trasu „skrz“ J, jdeme kolem jezírek, kvetoucích stromů, vypadá to tu jako v pohádce, a na ty takřka všudypřítomné poskakující veverky se taky nemůžeme vynadívat. Přecházíme přes několik mostů, a navštěvujeme hrad Belvedere Castle. V parku je spousta turistů, jeden jsem jde odpočívat, druhý zaběhat, třetí vyvenčit pejska. Dále pak přicházíme    k velké vodní ploše, jenž nese název Jaqueline Kennedy Onassis Reservois. Procházíme dokola kolem jezera a postupně se vracíme, protože už za několik hodin nás čeká Top Of The Rock, vyhlídka na město z Rockeffelerova centra. Central park je opravdu skvost mezi parky, nabízí skvělá místa pro relax, a je určitě dobře, že tady tu zeleň při budování Manhattanu nezastavěli. Ke konci procházky parkem narážíme na „Kleopatřinu jehlu“, což je sloup starý přes 3000 let dovezený z Egypta. Dále procházíme kolem místní ZOO, ale chvilku se do ní koukáme jen přes plot, a vidíme mořské lvouny, jak dovádějí před lidmi. Krásnou zastávkou je výhled z mostku na hotel Plaza (opět známé místo z filmu Sám doma 2)… Šup sem s fotkami J.

Čeká nás cesta přes několik bloků k Rockefellerovu centru. Po příchodu chvilku sedíme, odpočíváme pod vyvěšenými vlajkami mnoha států, a čekáme na správný čas k tomu vyrazit na Top Of The Rock. V půl páté ukazujeme vstupenky, stojíme ve velkém zástupu lidí, a dokonce procházíme rentgenovou kontrolou. Po skupinkách nás pouštějí do výtahu, ve kterém během pouhých 43 vteřin vyjíždíme do 67 patra. A pak to přichází, protože se nám otevírají úžasné vyhlídky na město. Počasí je celkem přívětivé (i když k dokonalosti ještě něco chybělo), ale vidět je toho celkem dost. A je dobře, že jsme sem nešli včera, kdy bylo dost ošklivo. Empire State Building, Chrysler, i ostatní budovy máme jako na dlani, je to neskutečný výhled, celý Manhattan kolem nás. Lidé dole na ulicích jsou jako mravenci. Ještě že tam byly skleněné zábrany proti větru, protože jinak bychom odtamtud asi uletěli J.

Když přemýšlíme, co podnikneme po návštěvě této vyhlídky, rozhodujeme se jít podívat  k Lincolnovu  centru,  kde  se  nachází  Metropolitní  opera,  a  je  to  jedno     z největších divadel na světě, Děláme zde krátkou zastávku.

Blíží se večer, a je tak čas zakončit tento předposlední americký den. Pár stovek metrů před hotelem jde za námi skupinka lidí a když slyší naší češtinu, ptají se, odkud jsme. Tak říkáme, že Češi, oni chvilku popřemýšlí a řeknou, že je to někde u Srbska J. Ale tomuhle se nejde smát, alespoň ne vážně, protože já taky z fleku nevím, kde přesně leží americký stát Nebraska nebo asijský Tádžikistán.

Hotel Comfort Inn Midtown West

POSLEDNÍ DEN V NEW YORKU

pátek, 28.duben 2017

Ráno před sedmou vstáváme, po snídani dobalujeme kufry a ostatní batohy. Naposled převažujeme, a po deváté hodině odkládáme věci na recepci, a na poslední den v NY si necháváme u sebe jen doklady a ty nejdůležitější věci. S kufry se celý den opravdu tahat nebudeme, a uděláme to vlastně stejně jako v San Franciscu, kde jsme si také kufry nechávali poslední den na recepci. Chceme toho stihnout ve městě ještě hodně, tak uvidíme, co se nám podaří navštívit. Odcházíme na metro směr Brooklyn, linka C. Ale pořád projíždějí metra jiných tras, proto zkoušíme variantu linky E. Po ní dojiždíme na stanici Canal Street a přestupujeme na linku A. Vystupujeme na stanici High, což je první stanice za Brooklynským mostem. V NY metru aby se čert vyznal. Poprvé z metra vyjíždíme po eskalátorech a ocitáme se tak v Brooklynu, a přes řeku se nám otvírá nádherný pohled i na nejvyšší budovu World Trade Center. Je krásné slunečné teplé počasí a poslední den v New Yorku nám tímto skvěle vyjde.

Jdeme se podívat k řece, a výhled na Manhattan je tak ještě lepší. Ale proč jsme dneska do toho Brooklynu jeli? Chceme se přece projít po tom krásném mostu, a proto míříme směrem k začátku Brooklynskému mostu, který následně celý přecházíme a rázem jsme tak na Manhattanu. Je úžasné jít cestou, která je udělaná uprostřed mostu a pod námi projíždějí auta. Vlevo v dáli je vidět Socha Svobody, vpravo modrý Washington Bridge.

Po přejití mostu míříme k WTC, kde se podíváme zejména na památník na 11.září. Dáváme si pauzu v nedaleké restauraci, a nad námi se již kousek věže One World Trade Center tyčí. Je to nejvyšší mrakodrap v New Yorku, náhrada za dvojčata. Dominanta mezi zdejšími i světovými stavbami. Hned vedle té modré megastavby je zmiňovaný památník po září 2001, kdy byla zničena „dvojčata“. Na místech základů budov jsou jsou napsaná jména těch, kteří v dobách útoku byli v budovách a zahynuli, jsou zde napsaná i čísla letů, 11 a 175. Bylo mi docela úzko, hlavně když si člověk představí, jakej chaos a bordel tady musely během těch útoků být.

Pod mrakodrapem One World Trade Center

Po WTC máme v plánu navštívit dům Friends Building, který je spojen se seriálem Přátelé. I'll be there for youuuu J. Nachází se o pár ulic dál v docela hezké čtvrti plné cihlových baráčků.

O chvíli později si dáváme pauzu ve Starbucksu, a nakonec našich cest po NY se jdem podívat do nedalekého Washington Square Parku. Sluníčko docela pálí, a pro náš poslední den v NY si tak příroda připravila krásné počasí. Usazujeme se mezi spoustou lidí v parku na trávníku a užíváme si poslední americké chvíle. V 6 hodin vyzvedneme na hotelu kufry a pojedeme na letiště.

V šest nakládáme na záda batohy, bundy, do rukou popadáme kufry a vyrážíme na metro. Jedeme jednu zastávku a přestupujeme na linku, po které dojedeme až na zastávku Howard Beach, ze které dále pojedeme airtrainem k terminálu letiště JFK. Centrum New Yorku nám pomalu ale jistě mizí z dohledu, ale za sebou nechává zapadat sluníčko a je to nádherný pohled, hlavně na nejvyšší budovu WTC.

Máme dost času, takže žádné chvátaní a po vstupu do terminálu ještě naposled kontrolujeme váhy kufrů, a holky si navíc nechávají obalit kufry do fólií. Pote přicházíme do fronty k odbavovací přepážce, kde nějakou tu dobu čekáme. Byli tam    s námi zmatení francouzi, kteří trochu nevěděli, která bije. "Jsou podezřelý, hned bych je vyved" J. Paní na přepážce mě upozorňuje na to, že mám místo u nouzového východu, ale mě to hned nedochází a jsem trochu nejistý s odpovědí, že jsem si toho vědom. Společnými silami však říkáme, že ano. Tady totiž hrozí přesunutí na jiný místo. Ale v pohodě, paní byla hodná. Jinak kufr 22,8 kilo, takže tak akorát do limitu Pak přicházíme k rentgenu, což je vždy o nervy. Hlavně to čekání, pak si všechno sundat, boty, bundy, mikiny, tašky a všechno z kapes odložit na pás a pak si jen přát, aby nás namátkově nekontrolovali. Je to pak trošku stres a ztráta času. Ale všechno bylo OK. Jdeme si sednout před gate 10, něco pojídáme, já si dávám něco z místního mekáče. Vedle nás se posadil na první pohled sešlý pán a nesl si sebou takovou malou taštičku s novibama. Ivča: „Hele, tohle vypadá jako bezdomovec, kterej se sbalil do tašky a přijel na letiště“ J.

Před půl jedenáctou procházíme gatem a nastupujeme do letadla. Místa máme u exitu přesně na pravém křídle. Sedím u okýnka a mám před sebou spoustu místa, jelikož tam nemám sedačku J. Natahuju nožky, a v 22:55 se náš Boeing 747 s číslem letu BA186 začíná rozjíždět pomalu ke startu. Vzhledem k velikosti letiště JFK popojíždíme velmi dlouho, před námi startuje letadlo společnosti Emirates, a po něm na to jdeme my. Vpravo od nás vidíme v dáli osvětlený Manhattan, červeně rozzářenou Empire State Building. Zahýbáme doleva, motory se rozezvučí do plných a rolujeme po ranveji. Takže čus Ameriko!

Moc se letounu do vzduchu nechce, ale po mírném zhoupnutí z malé výšky již stoupáme nad New York. Po chvilce je to pod námi hra světýlek, úžasný pohled. Oči nalepené na okýnku. A pak už jen defacto samá voda a cca 7 hodin cesty (3600km) do Londýna na letiště Heathrow. Nešel mi vytáhnout stoleček, jelikož před sebou nemám sedačku, a stoleček je tak potřeba vytáhnout z pod sedačky. Když to pak nešlo ani stevardovi, zabil to otázkou, jestli budu jíst. Nebudu, protože v noci normálně nejim, a kdyžtak si z batohu vytáhnu nějakou tu oplatku, kterou tam mám ještě zásobenou z cesty do Ameriky. Navíc jsem nadláblej z mekáče na letišti. Popíjím kolu, v uších sluchátka a muziku, okýnko mám zavřený, protože venku je jen černočerná tma. Zajímavosti je, spíš teda je to pro mě poprvý, že nemáme žádnou letušku, ale samého stevarda. Ale byli takoví správní, se úsměvnými výrazy, až jsme si z nich dělali srandu.

Po celou dobu let probíhal v absolutním klidu, a po desáté hodině anglického času jsme krásně dosedli na ranvej letiště Heathrow. Nasedáme na autobus, který nás veze k Terminálu číslo 3, ze kterého v půl čtvrté poletíme do Prahy. Čekání na letišti je náročné, zkoušíme se trochu prospat, ale ani na chvilku se to moc nedaří. No nevadí, už za pár hodin budeme mít to létání za sebou. Když já bych létal klidně pořád J, za těch posledních 14 dní jsem si to nějak oblíbil. Ale tenhle let bude na nějakou dobu tím posledním. Jenže nám skončí dovolená, jak deprimující. Ne, zážitků, krásných zážitků, bylo spousta, a jak se říká, že všude dobře, doma nejlépe… tak je to pravda, a vždy bude. I když to byla Amerika, dva týdny tisíce kilometrů od domova, jiný svět, jiné všechno J.

Po čtvrté hodině odcházíme ke gatu č. 11, ukazujeme palubní vstupenky, pak ještě chvilku čekáme před tunelem, a odcházíme do letadla. Před námi je celkem provoz, takže se oproti plánovanému startu o několik minut opožďujeme. A tady kolega z British Airways, pak náklaďák DHL, další britišák, a pak se doleva na ranvej stáčí i náš Airbus A320. Za námi, potažmo pak vedle nás je to pastva pro oči. Boeing 747, a za ním velikánský Airbus A380 společnosti Emirates, kteří poletí za námi. Motory se rozhučely a valíme směr Praha. Start proběhl bez sebemenších problémů, pod námi je nádherně vidět část Londýna, po chvilce přelétáme nad Severní moře.

Do konce dovolené tak zbývá několik desítek minut, a končí tak jedno krásné americké a nezapomenutelné dobrodružství. Je těžké vstřebávat pocity, protože když si vzpomenu na všechno, co jsme prožili, viděli, a hlavně navštívili, tak to dlouhou dobu potrvá. A až zase najedeme do kolejí „pracovního“ života, chvílemi pak člověku ani nemusí docházet, že v té Americe opravdu byl. Vzpomínky ale budou do konce života naskakovat, protože ten dlouhý výlet se nadmíru vydařil, a pro mě osobně to bylo výjimečné, nadmíru výjimečné, i protože to bylo vůbec poprvé, co jsem vycestoval mimo Evropu, a rovnou hned za oceán. Bylo to MEGA! Celý život jsem o tom snil, ale své myšlenky realizoval až ve chvíli, co mě k tomu Ivča a Věrka navnadily. Patří jim veliké poděkování. Srandy bylo hodně, a i tomu ztracenému (a nalezenému) telefonu jsme se dokázali nakonec zasmát, ale na pana ptáka roadrunnera to nemá J. Dlouho jsem přemýšlel nad titulní stránkou i nad tím, jak to celé pojmenovat, a to sousloví 14 AMERICKÝCH DNÍ se mi nakonec jevilo jako nejvýstižnější.

Technika o síle telefonu Honor 8 a foťáku Canon Powershot SX510 HS dokázala pořídit něco přes 5000 snímků a 2 hodiny videa, což je na vzpomínky více než dostačující, a také je to dobrý základ k tomu vytvořit si z toho všeho pár souhrnných videí, a něco taky naházet na YouTube. Celkem těch fotek máme dobrých 10000. Pokud se chcete podívat, dávám sem odkaz (logo YouTube) na seznam videí, momentálně je jich tam něco přes 50.

Bylo to 14 úžasných dní, půl světa od domova. Všechno vycházelo skvěle. Od vzletů po přistání, od Las Vegas do San Francisca po New York, od první do poslední míle v půjčeném Jeepu. Od parku Valley of Fire po park Death Valley. Jsme plní zážitků, krásných zážitků, které v zapomnění neupadnou a kdo ví, jestli se něco podobného bude někdy opakovat. Byla to obrovská cestovatelská zkušenost, přes třicet hodin v letadle během pěti přeletů o celkové vzdálenosti přes 20000 kilometrů, takže jeden a tři čtvrtě obletu celé planety. Přes 2000 mil najetých v rudém Jeepu Patriot přes 4 státy západní Ameriky. Nevada, Utah, Arizona, Kalifornie. Pouště, hory, lesy, kaňony, řeky, motely, neuvěřitelné silnice, fascinující západní pobřeží s Tichým oceánem. Krásné přírodní parky – nejde říct, který byl nejhezčí, protože všechny byly nádherné. S jistotou mohu jen říct, že ten v Death Valley byl nejteplejší J. Las Vegas, hra světel, kolo High Roller a jeden utopený dolar v kasinu J. Kdykoli teď uslyším tu písničku od Lynyrd Skynyrd z filmu Forrest Gump, vzpomenu si na ten svůj krátký běh v Monument Valley. O tom červeném, a taky věčně natíraném mostu Golden Gate v San Franciscu bych mohl vyprávět ještě dlouho, stejně tak o legendárních cable carech. Na Alcatrazu mě nezavřeli, cestou do New   Yorku    jsem    přeletěl    přes    deset    amerických    států, v nejlidnatějším městě světa s knedlíkem v krku stál pod tamní nejvyšší budovou World Trade Center, u památníku na 11.září. Bylo mi velikou ctí proplout kolem Sochy Svobody, projít se po mostě Brooklyn Bridge. A z těch všech mrakodrapů mě za krkem nebolelo. Nebolelo to ani roadrunnera, který nám málem vběhl pod auto J. A tak dále, a tak dále. 

Celých těch 14 AMERICKÝCH DNÍ JSEM SI UŽÍVAL, a chvilkama snad i se slzičkou v očích nechtěl uvěřit tomu, že je to opravdu skutečné. Bylo to, a už jsem to tady psal, VÝJIMEČNÉ. Byla to skvělá šance podívat se dále do světa, do Amerického světa, který na mě udělal obrovský dojem a pokud se sem někdy budu vracet, tak velmi rád! Američané se k nám vždy chovali velmi mile, a to prostě potěší. Takže …

 

Ameriko, DĚKUJI!